Svátosti
Svátosti
-
Křest
„Křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání: „Proto se křest správně a vhodně definuje jako svátost znovuzrození skrze vodu ve slově.“ (KKC, 1284)
Podmínky přijetí svátosti:
1. křest dítěte:
- víra ve spásu skrze Ježíše Krista (u dítěte víra rodičů!!!)
- kmotr má být praktikující katolík, který přijal svátost biřmování, který žije podle přikázání církve (pokud je ženatý nebo vdaná, musí mít církevní manželství)
- křest dítěte žádají rodiče, ne babička nebo dědeček!!!
- pokud bydlištěm žadatelé spadají do jiné farnosti, musí donést i potvrzení svého faráře, že souhlasí se křtem v jiné farnosti
- příprava rodičů (dle domluvy)
Důležitá je příprava rodičů – nechat dítě pokřtít znamená slíbit, že ho budou v jeho životě víry doprovázet. Mají si jasněji uvědomit, že dostali milost víry i k tomu, aby vedli k víře své dítě. Společně s rodiči se vyplňuje křestní zápis. K tomu je třeba přinést rodný list dítěte a oddací list rodičů. Jméno, příjmení a adresu kmotra nebo kmotrů. Pro křest dítěte se vyžaduje, aby rodiče složili záruku, že dítě dále budou vychovávat ve víře. To samozřejmě předpokládá, že víru sami žijí a praktikují. Tedy jinými slovy zachovávají církevní přikázání, mezi které patří i platné (před církví uzavřené) manželství. Církevní sňatek rodičů dítěte není striktní podmínkou, ale je určitým vodítkem pro posouzení záruky křesťanské výchovy, kterou rodiče budou skládat.
2. křest dospělého:
- víra ve spásu skrze Ježíše Krista – praktikující víra
- příprava dospělých katechumenů trvá zpravidla jeden rok
- svátost křtu se udílí v naší farnosti pouze v neděli ve mši svaté. Dospělí přijímají svátost křtu obvykle o Velikonocích.
-
Svátost smíření
Na každé slavení svátostí je třeba se připravit. K dobrému slavení svátosti smíření velmi pomáhá každodenní zpytování svědomí, při němž si člověk před Boží tváří projde uplynulý den, poděkuje za to dobré a požádá za odpuštění ve věcech, které se nepodařily. Před samotnou zpovědí je potřeba vykonat větší zpytování svědomí, tj. projít v paměti období uplynulé od minulé svátosti a připravit si vyznání hříchů, které pak zazní ve zpovědi. K dobrému zpytování svědomí pomáhá četba Písma (např. desatera, horského kázání, katalogů hříchů v listech apoštolů), s nímž člověk může konfrontovat svůj život. Jinou užitečnou pomocí jsou tzv. zpovědní zrcadla.
Při přípravě na zpověď je dobré nezapomenout, že Bůh nás bezpodmínečně miluje, že On mnohem více než my touží, abychom žili plným životem. Bůh také naše hříchy, které nám náš život kazí, moc dobře zná a jen čeká, až Mu je ve zpovědi odevzdáme, aby je On mohl svým odpuštěním zničit.
Bez čeho se ve svátosti smíření neobejdeme?
Jsou to tři hlavní prvky:
- lítost: Je to vědomí zármutku nad našimi špatnými skutky – nad našimi hříchy. Není nám lhostejno, co jsme vykonali špatně či co jsme nevykonali, i když jsme měli a mohli. Křesťanská tradice rozlišuje dva stupně lítosti:
- „nedokonalá“: svědomí lituje hříchů kvůli ošklivosti hříchů nebo kvůli strachu před věčným zavržením;
- „dokonalá“: zármutek nad hříchy je motivován láskou k Bohu.
Většinou jsou v nás obě tyto motivace promíchány, je třeba se však snažit o tu vyšší.
- vyznání hříchů knězi: nezbytná součást svátosti. Kajícník vyzná všechny své těžké hříchy, naléhavě se doporučuje, aby vyznal i své hříchy lehké. Kristus zde působí jako lékař, a proto se nemáme stydět předložit mu všechny své rány.
- pokání (zadostiučinění): kajícník dostane od zpovědníka určitý „úkol“ (modlitba, dobrý skutek), který má přispět ke kajícníkově nápravě. Může jít o reálný pokyn (vrátit ukradenou věc), ale i symbolické pokání (modlitba), které má terapeutický účinek a kterým se symbolicky připojujeme ke Kristovu utrpení, které nám přineslo poskytnuté odpuštění.
Praxe svátosti
Jak konkrétně se uděluje svátost smíření? Jaké jsou úkony zpovědníka, jaké toho, kdo se zpovídá?
- příprava zpovědníka a kajícníka: oba se připraví modlitbou, kajícník zpytuje své svědomí a porovnává svůj život s přikázáními a Kristovým příkladem
- přijetí kajícníka: zpovědník přijme kajícníka s bratrskou láskou. Začnou znamením kříže. Zpovědník kajícníka povzbudí, kajícník může přiblížit svůj duchovní život, obtíže v něm a další skutečnosti, které mohou svátosti smíření napomoci.
- čtení Božího slova: kněz nebo kajícník může přečíst vhodný text z Bible. Tato část svátosti smíření se v praxi často vypouští, ale stejně jako u ostatních svátostí by mělo Boží slovo být součástí udílení svátosti.
- vyznání hříchů a uložení pokání: po vyznání hříchů kněz udělí vhodné rady a uloží pokání
- rozhřešení: zpovědník udělí odpuštění hříchů slovy, uvedenými výše. Kajícník může vyjádřit svou vděčnost vhodným zvoláním, slovy Písma. Zpovědník se s ním pak rozloučí.
Zpověď u nás:
pondělí, středa, sobota a neděle 30 minut přede mší sv.
1. pátek v měsíci 1 hodinu přede mší sv.
-
Eucharistie
Církev ukládá povinnost přijetí Eucharistie alespoň jednou do roka (o Velikonocích).
Podmínky:
- víra v přítomnost Pána Ježíše v proměněném chlebu a vínu
- vykonat svátost smíření (zpověď)
- zachovat eucharistický půst 1 hodinu před svatým přijímáním
- pro ženaté a vdané žít v církevně uzavřeném manželství
Přijmout Eucharistii můžeme i 2x denně (podmínka: účast na celé druhé mši svaté). Nemocní mohou přijímat svátost oltářní kdykoliv na požádání.
Adorace Nejsvětější svátosti (klanění)
Farní kostel sv. Bartoloměje:
-
Biřmování
Svátost biřmování (z latinského confirmatio) znamená posílení, upevňování. Touto svátostí se naplňuje křestní milost – biřmovanci je udělena křesťanská dospělost. Zároveň je biřmovanec dokonaleji spojen s církví a obdařen zvláštní silou Ducha svatého.
Křesťan je biřmováním označen pečetí Ducha svatého, která znamená, že naprosto patří Kristu, že je navždy k jeho službám a že má příslib Božské ochrany. Svátost biřmování křesťana hlouběji vtahuje do Božího synovství, pevněji ho spojuje s Kristem, rozmnožuje dary Ducha svatého a poskytuje sílu šířit a bránit víru slovem i skutkem.
Sestoupení Ducha svatého na Ježíše (v podobě holubice, která je od té doby symbolem sv. Ducha) ve chvíli, kdy byl pokřtěn Janem Křtitelem v řece Jordánu (Lk 3,21–22; Jan 1,29–34), bylo znamením, že On (Ježíš) je Mesiášem a Božím Synem.
Rovněž Ježíšovi učedníci (apoštolové) po Ježíšově nanebevstoupení tráví 9 dnů na modlitbách (Sk 2,1–4) a Duch svatý na ně sestupuje v podobě ohnivých jazyků a dokonale je proměňuje. Apoštolové plni Ducha svatého začínají hlásat velké Boží skutky (Sk 2,11). Apoštol Petr prohlašuje, že toto sestoupení Ducha svatého je znamením mesiášské doby. Ti lidé, kteří uvěřili kázání apoštolů a dali se pokřtít, dostali dar Ducha svatého (Sk 2,38) vkládáním rukou na hlavu křtěného (děje se tak dodnes).
Svátost biřmování uděluje biskup nebo, s jeho svolením, kněz. Při udělování svátosti biskup vkládá ruku na biřmovance, maže ho na čele křižmem a říká: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého.“ Při tomto úkonu stojí za biřmovancem jeho kmotr, který má svou pravou ruku na jeho pravém rameni. Tím stvrzuje, že bude biřmovanému duchovní oporou (viz KKC 1299).
Svátost biřmování se uděluje pokřtěnému pouze jedenkrát v životě. Věřící dostává svátost nejdříve v době, kdy začíná rozumem rozlišovat. Pouze v nebezpečí smrti mají být biřmovány i děti, které nedosáhly ještě schopnosti rozlišovat.
Křesťan se na biřmování připraví duchovní přípravou (katechezí), horlivější modlitbou, svátostí smíření (zpovědí). Je vhodná pomoc kmotra či kmotrů. Církev doporučuje, aby kmotrem byla táž osoba, která byla vybrána pro křest.
Je naprosto nutné, aby si připravující ujasnil stav víry, rozsah znalostí a základní otázky, adeptů biřmování. Po stránce formální vycházíme z toho, že svátost biřmování patří do trojice iniciačních svátostí. Na biřmování se tedy buď připravuje člověk, který je pokřtěn, v zásadě zná svou víru, byl uveden do modlitby i do svátostné praxe (eucharistie a pokání) nebo se připravuje člověk, který byl sice pokřtěn, ale dál se mu nedostalo ani vzdělání ve víře, ani uvedení do modlitebního a svátostného života. Každý z těchto dvou základních případů vyžaduje jiný způsob přípravy. Druhý případ totiž vyžaduje co do obsahu téměř totéž, co katechumenát u přípravy dospělého na křest.
Zásadní podmínkou pro efektivní práci s adepty biřmování je, že se pro přijetí této svátosti rozhodli dobrovolně a z motivů víry, byť třeba zdaleka ne ujasněných. Čili že víru mají, že jen neabsolvují nějakou věc, do které je rodiče či prarodiče donutili. Paradoxně se tato podmínka zpravidla snáze plní v sekularizovaných oblastech, kde „není zvykem“ chodit k biřmování, než v oblastech s tradiční religiozitou, kde je větší nebezpečí, že budou biřmováni lidí nemotivovaní, s velmi mělkou vírou, kteří prostě udělají to, co se v jejich věku a v jejich rodinném nebo společenském prostředí prostě dělá.
Dary Ducha svatého
Moudrost a rozum
- dar pravého poznání sebe a svých darů; moudrost, jak správně poznat své dary a schopnosti
- dar rozlišování (povolání v církvi i ve světě; Boží vůle)
- dar správně uspořádat čas (na modlitbu, Písmo, rodinu, přátele)
- dar číst Boží slovo
- dar moudrosti k vedení rodiny, společenství
Rada a síla
- dar proroctví
- dar hlásání Božího Slova
- dar povzbuzujícího slova
- dar citlivého napomínání
- dar oslovit nevěřící a hledající
- dar síly k plnění svého poslání (doma, v práci, ve společenství)
- dar síly ke službě potřebným
Poznání a bázeň Boží
- dar hlubšího poznání Boha Otce, Ježíše Krista, Ducha Svatého
- dar hlubšího poznání Božího Slova
- dar pravé bázně Boží a osvobození od strachu z Boha
Zbožnost
- dar hlubší modlitby
- dar soucitné přímluvné modlitby
- dar jazyků
- dar výkladu
-
Manželství
Je dobré si pravdivé odpovědět na otázku, proč chcete svatbu v kostele. Je to z toho důvodu, že kromě věcí příjemných (prostředí kostela, slavnostní obřad, atd.) znamená svatba v katolické církvi velmi vážný životní závazek před Bohem a církví. Katolická církev pohlíží na manželství s velikou úctou a vážností, která není ve většinové společnosti zdaleka tak přijímána.
Uzavření sňatku v kostele, před církví a před Bohem, není jen krásným obřadem, ale i křesťanskou svátostí. Zároveň jde o úkon, který má právní dopady a je vázán právními přepisy, proto je nutné splnit několik podmínek.
- Nejdůležitější podmínkou je, aby alespoň jeden ze snoubenců byl platně pokřtěným katolíkem.
- Oba musí být svobodní. Církevní sňatek může uzavřít podruhé pouze vdovec nebo vdova. Výjimku tvoří ti, jejichž manželství bylo podle církevního práva neplatné.
- Předpokladem je osobní víra a rozhodnutí obou snoubenců uzavřít nerozlučný sňatek a zároveň ochota přijmout a vychovávat děti, včetně výchovy ve víře. Jestliže je jeden ze snoubenců pokřtěný mimo katolickou církev, nebo není pokřtěný vůbec, bude potřeba zažádat na biskupství o tzv. dispens, tj. o dovolení uzavřít manželství s nekatolíkem (s tím pomůže oddávající kněz).
- Poslední podmínkou je absolvování přípravy na manželství, protože se jedná o závažné rozhodnutí na celý život. Příprava sestává vždy z několika setkání, při kterých jsou postupně probírány věroučné otázky i specificky manželská témata. Je třeba počítat s dostatečným časem. Za přípravu je odpovědný oddávající kněz. Je možné také využít nabídky kurzů přípravy na manželství. Před zahájením takového programu, není potřeba mít vyřízené všechny formální náležitosti. Je vhodné, když se snoubenci začnou připravovat třeba i rok dopředu, zvlášť pokud mají v plánu svatbu v letních či podzimních měsících. Během letních prázdnin jsou možnosti přípravy velmi omezené.
-
Pomazání nemocných
Cílem svátosti pomazání nemocných je udělit zvláštní milost, která posiluje v důsledku těžké nemoci a stáří. Službu nemocným poskytuje pouze kněz.
Svátost pomazání pomáhá, pozvedá, uzdravuje a odpouští hříchy skrze víru nemocného, pomazání svátostným olejem a modlitbu kněze.Podmínky:
- každý vážně nemocný (tělesně i duševně), umírající, i když je v bezvědomí
- nebo každý nemocný před operací
- nebo při zhoršení zdravotního stavu
-
Kněžství
Kněz jedná jménem církve, když přednáší Bohu modlitby církve a především když přináší eucharistickou oběť.
Od prvotních dob je služebné kněžství uděleno svěcencům ve třech stupních: biskupském, kněžském a jáhenském.
Pán Ježíš si vybírá a volá mladé muže, aby ho následovali ve službě věřícím v církevním společenství.Podmínky:
- římskokatolické vyznání
- středoškolské vzdělání ukončené maturitou
- svobodný (s úmyslem zachovávat celibát)
Ten, kdo cítí povolání ke kněžské službě, osloví faráře, který ho doporučí biskupovi.
Formace a studium probíhá na CMTF UP v Olomouci. Svěcení uděluje biskup.